AKCE

S nápadem vyrazit za dobrodružstvím s motocykly značky Indian na známý motocyklový ostrov Isle of Man a do Skotska přišel člen našeho Jihočeského Indian Veterán Klubu Láďa Holinka již na jaře. Složení naší výpravy se nakonec vykrystalizovalo takto: Náča Zdeněk Šimák - Scout 101 r. v. 1931, Láďa Holinka – MotoPlane r. v. 1933, Michal Piloušek - Scout 101 r. v. 1929, Milan Machník - Scout 101 r. v. 1930, Honza Richter - Indian 741 r. v. 1941 a benjamínek výpravy Ála Holinka se svojí vývozní ČZ 125 r. v. 1974.

Po velkých přípravách, kdy hlavně Ládís tomuto obětoval spoustu času a energie (za což mu tímto velké díky), jsme nakonec v pátek 6. září 2024 naložili naše rudé stroje a v sobotu 7. září v časných ranních hodinách, vyrazili na trajekt do holandského přístavu Rotterdam.

V zapůjčených dodávkách jsme po 2 dnech dálnic a trajektů dorazili na Isle of MAN a hned první noc strávili v penzionu, který vlastnil bývalý závodník známé TT (Tourist Trophy) Steve. Většina našich povídání se týkalo právě závodů TT. A myslím, že jsme všichni byli zvědaví, jaké to bude jezdit po těch samých cestách, kde závodníci jezdí rychlostmi až 300km/h. Dopředu jsme byli seznámeni s počasím, které tu bývá. A to byly jen dvě možnosti, za 1. prší celý den, za 2. prší …jen 5xdenně. Nepromoky, vícero oblečení, pevné boty a rukavice s sebou, to bylo předem dané. Nakonec se ale předpovědi nenaplnily a všechny čtyři dny strávené v sedlech motorek nám počasí přálo a sluníčko se na nás smálo. Déšť jsme potkali jen dvakrát a to jsme ještě pokaždé seděli v hospodě na obědě, a nebo kávě. Takže nás Manitou asi má rád (alespoň některé..).

Na Manu nás tedy čekala cesta napříč ostrovem na penzion, spíše plně funkční farmu zasazenou v krásné přírodě kousek od města PEEL, odkud jsme měli v plánu podnikat výlety.  Plán byl jasný, ráno brzo vstát, rychle se přesunout, vyložit motorky a hurá na průzkum ostrova. Vše šlo podle plánu a dokonce člen naší výpravy Michal domluvil jeho známého jménem Joe (obyvatele ostrova MAN), aby se s námi projel na svém motocyklu Royal Enfield. V podstatě se stal naším průvodcem po ostrově a učil nás jezdit vlevo. První den jsme vyrazili po velké části okruhu TT. Byl to velmi silný zážitek, o kterém jsme si vyprávěli hlavně večer u piva na farmě. I přesto, že jedete podle pravidel a nikdo kolem vás nezávodí, i tak obyvatelé Manu jsou ohleduplní a velmi přátelští. Kamkoliv jsme přijeli a zaburácely naše stroje, přišlo si popovídat několik místních velmi milých lidí. Krásná část okruhu byla ta horská, kde kolem vás byly jen planiny a výhledy na moře. Silnice kroutící se krajinou s velmi kvalitním asfaltem. Také jsme zajeli k velkému vodnímu kolu Isabella, postavenému v roce 1850, které odvádělo vodu z měděného dolu. Dojeli jsme téměř až k moři k Vikingskému hradu ve městě Peel na jihu ostrova. Navštívili jsme nádherné obrovské Muzeum veteránů na severu ostrova, kde byly stovky aut a motocyklů. Samotné přejezdy jsou v podstatě krátké, a dalo se za naše dva dny projet téměř většina ostrova. S odstupem času jsme si říkali, že by naše výprava vyměnila jeden den ve Skotsku, za ještě jeden den na Isle of MAN, tak tady bylo krásně a příjemně.

Jen nerada naše výprava opouštěla malebný ostrov Man a trajektem se přesunula do přístavu Heysham v Anglii. Z Hayshamu jsme vozidly vyrazili na sever, na naší další základnu těsně pod městem Glasgow ve Skotsku. Ubytování jsme měli opět na farmě, která nefungovala jako zemědělská usedlost, ale jen jako penzion. Paní majitelka nám předem dala vědět, že pokud tam jedeme na motokrosových motocyklech, tak ať tam vůbec nejezdíme! Vysvětlili jsme jí, že jsme jezdci na historických motocyklech a tak nás ubytovala. Po i tak ne úplně kladném přijetí se paní druhý den trochu zlepšila a dala nám pár tipů, kam se jet podívat. Opět hned od rána našeho prvního dne slunce svítí a my vyrážíme směr město LANARK, kde byl krásný vodopád a samotné staré město bylo kouzelné. Také lidé opět přicházeli na kus řeči, fotku či přání štastné cesty. Nedaleko našich stojících motorek byl k našemu překvapení pomník Williama Wallace, který na daném místě požádal Marion o ruku a následně město tento známý bojovník za Skotská práva dobyl a obsadil. Ošleháni sluncem a větrem jsme potom v pořádku dojeli na ubytování. Následující den byla volba dojet k moři do přístavu Troon. Ráno jsme lehce opravovali naše stroje a následně vyrazili. Cesta utíkala a každý z nás si užíval místní kulturu domečků a větrem ošlehaných planin. Do Troonu to bylo zhruba 65km, ale možná tím protivětrem a snahou našich motorek jet svižně (neustále jsme udržovali rychlost mezi 80ti a 90ti km/hod, což bylo na naše historické stroje docela dost, ale zase to odsýpalo), se nám nějak ztratil benzín z našich nádrží. Ale když máte sebou Láďu, tak víte, že vytáhne malý 5litrový kanystr a dá nám každému po 1. litru benzinu. I přesto na první možnou pumpu někteří přijížděli na výpary…. Ve městě Troon se našla krásná pláž, kam se dalo zajet a naše Rudochy a jednu ČZ jsme si mohli na památku vyfotit téměř na pláži. Po procházce ve městě jsme se vydali opět na cestu zpět a vychutnávali poslední míle ve Skotsku. Po bezproblémovém příjezdu na základnu jsme motocyklům poděkovali za jejich věrné služby a začali s nakládkou na zpáteční cestu. Večer jsme navštívili místní Pub, kde nás už dobře znali, dali dobrou véču z místních specialit, dvě pivka a mazali na kutě. Další den nás čekala cesta cca. 500km do přístavu Hull, během které jsme navštívili FALKIRK WHEEL , což je velmi zajímavé přenášení lodí, jednoduše řečeno kruhovou houpačkou.

Dvoudenní zpáteční cesta trajektem a dodávkami byla dlouhá, ale úspěšně jsme jí společnými silami zvládli a v neděli večer dorazili všichni v pořádku do svých domovů.

A jak to shrnout? Projeli jsme si horský okruh slavného závodu TT, viděli místní krásnou krajinu, poznali přátelské lidi ostrova MAN a Skotska, ochutnali místní pochutiny, pivo a během 400 ujetých kilometrů v sedlech nás naše historické motocykly nejen nezklamaly, ale i bavily , a proto je jim třeba vzdát dík za jejich věrné služby.   A tu vyměněnou svíčku u Milana, Láďův ulomený speciální šroub páky spojky, popřípadě konec Michalova olejového čerpadla při poslední jízdě, našim věrným rudým železným strojům Indian (nesmím zapomenout na krémově hnědou Álovu ČZ) odpouštíme.

Věřím v další výlet v jedné stopě našich Rudochů.

Za naši výpravu Milan Machník