AKCE

Podnik Nostalgia Rally byl prvním ročníkem takovéto akce organizované našimi přáteli z Oldtimer Club Poland, který sdružuje majitele a příznivce starých Harley-Davidsonů, Indianů a motocyklů značky Sokol.

Cílem akce bylo obnovit tradici dálkových jízd, kterými se kdysi dokazovala spolehlivost té, či oné konstrukce a značky. Počet účastníků byl omezen na 20. Jízdy se mohl zúčastnit motocykl, do roku výroby 1949. Mapa s trasou byla rozdána jen chvíli před startem. Jelo se individuálně, po dvou minutách a průměrná rychlost byla stanovena na 50 km/h.

Každý tak musel hospodařit s časem tak, aby byl na kontrolním stanovišti přesně. Za každou minutu dřívějšího nebo pozdějšího příjezdu pořadatelé nadělovali trestné body, stejně tak, jako za neoriginalitu motocyklu, nebo za nedobový úbor jezdce.

Na akci jsem se chystal společně s Mírou Vozňákem a našimi Chiefy. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsem jel sám a to na moderní motorce Aprilia. Míra tuto akci vyměnil za vysedávání v zubařském křesle s akutním zánětem dásně. Mně zase těsně před odjezdem na akci vytekl, přes prasklý karter spojky, na chodník čerstvý převodový olej, který jsem tam odpoledne nalil. Takže Míra mimo provoz, můj Indian mimo provoz, krátký telefon klukům organizátorům a je rozhodnuto. Přebaluji věci na Aprilii a jedu. Beru foťák a alespoň jim udělám nějaké akční záběry.

Na základnu jsem dorazil už za šera. Pilně se tu pracovalo. Jeden rozebíral a zase skládal spojku, druhý se snažil pomocí alobalu opravit stržený závit krku řízení, prostě příprava jak má být. Je tu nejvíce H-D, modely VL a taky JD, tři Indiany a jedna rarita v podobě Sokola 1000. To je polský motocykl vyráběný pro armádu v třicátých letech, který konstrukčně velmi připomíná Indiana a Harleye z té doby. Nebylo jich vyrobeno mnoho a pro Poláky je to něco, jako pro nás Čechie. Je tu také jeden 4 válcový Nimbus, který má na svůj rok výroby velice pokrokovou konstrukci. Dánští inženýři však všechen svůj um vypotřebovali na tu konstrukci. Na design nic nezbylo. Ta motorka skutečně není pěkná.

První etapa je naplánovaná na pátek, měří 370 km a vede ze základny, která je asi 30 km pod Varšavou směrem na severovýchod, kolem Bialegostoku k polsko-běloruské hranici. Tady, na konci světa, v obci Kruszyniany (koukněte na google maps), kde ještě v roce 2000 neměli elektriku a dodnes nemají asfaltovou silnici, je konec první etapy. Jsme v příjemném pensionku s milou obsluhou a přilehlým kempem plným holandských obytných aut. Do cíle první etapy doráží všichni.

Při grilu se trochu popije, poklábosí a jde se spát. Sobotní etapa měří něco málo přes 300 km, vede ještě kousek východním Polskem a pak se stáčí zpět na základnu pod Varšavou. Cestou navštěvujeme expozici převážně francouzských historických motocyklů a tak mám možnost vidět stroje značek, o kterých jsem doposud neslyšel.

K večeru jsme všichni na základně. Motocykly i jejich jezdci jsou utahaní, zaprášení a špinaví od oleje. Všichni jsou ale šťastní. Následuje oficiální vyhodnocení, sečtení trestných bodů a vyhlášení vítěze tohoto přátelského klání.

A mně dochází zásadní věc. Naleštěný veterán velmi pěkně vypadá, ale to není nic proti tomu, když takový veterán dobře a hlavně spolehlivě jezdí. Pár drobných šrámů způsobených provozem rozhodně stojí za ten pocit, že jsme schopni zvládnout trasu 700 km za dva dny bez vážnějších technických problémů, že jsme schopni drobné problémy (prasklý karter ne) řešit sami a že naše Indiány hned tak něco nezastaví.

Takže vážení přátelé, jezdit, jezdit, jezdit.

Jarda