AKCE

Letošní AIW začal už ve čtvrtek 18. června dopoledne, kdy se na mém přívěsném vozíku, zaparkovaném v jedné vesničce pod Varšavou, postupně ocitly tři motocykly legendární značky Indian. Spřežení se pod tíhou dvou Chiefů a jednoho Sport Scouta dost prohýbalo, ale to naší česko-polské posádce (Kryzsiek Pedryc, Tomek Soin a moje maličkost) nemohlo ubrat na dobré náladě.

Cesta na Šumavu dlouhá asi 900 km utekla bez komplikací, až na to, že jsme zaznamenali citelné ochlazení a dramatické zvýšení vlhkosti, která nesvědčí zejména modelům s rozdělovačem.

Páteční ráno nás přivítalo teplotou kolem 10°C a jemným deštěm. Pomalu jsme připravili Indiany k jízdě do 220 km vzdáleného Hlinska. Naše skupina se rozrostla o bráchu Mílu, který vezme na sraz SCOUTa 1927. Kolem jedenácté už neprší a my vyrážíme směrem na Strakonice, Písek a Tábor. Tam Sport Scoutu praská nádrž. Nevadí, má ještě druhou polovinu.

Pokračujeme na Pelhřimov a Havlíčkův Brod. Tam na pumpě Krzisiek nutně potřebuje vyndat a vyčistit karburátor. Škube mu to od momentu, kdy jsme vyjeli a tady, 30 km před cílem to nutně potřebujeme opravit. Nevadí, teď už jen 30 km rovně po silnici 34 a jsme tam….a ejhle, po 30 km zjišťuju, že jedeme po silnici 38 na Kolín. Rychlá kontrola mapy, zvolena nová trasa a jede se. …..a ejhle, nova trasa je zavřená kvůli práci na silnici. Jiná možnost není, silnice vypadá hotově, tak děláme, že zákaz nevidíme. Je to chvílemi boj, který končí v Hlinsku s 60 km najetými navíc, proti plánu.

V Hlinsku parkujeme motocykly do houfu k ostatním a ze všeho nejdřív jdeme na horkou polévku. Jsme celkem vyfoukaní, a jak říká brácha, vyklepaní jako startka. Teprve potom můžeme absolvovat tradiční registračně-ubytovací proceduru.

Večer klasika. Přátelské rozhovory v duchu barové pohody.

V sobotu ráno jemně prší, vyjížďka se odkládá. Alespoň máme čas vyřešit prasklou nádrž. Kolem jedenácté se počasí umoudřuje a peloton vyráží na naplánovanou trasu. My máme kvůli opravě nepatrné zpoždění, tak absolvujeme první část trasy ve zrychleném tempu a díky jednomu taktickému manévru jsme v místě oběda mezi prvními.

Druhou část trasy jedeme nepochopitelně pomalu. Tak pomalu, až to není příjemné. Po předjetí celé skupiny zjišťuji, že toto tempo udává jeden nejmenovaný Doktor se svou šestistovkou.

Po zastávce u skanzenu a tradiční frontě na indiánka a kafe padá uvnitř naší skupinky rozhodnutí, vypustit exkurzi v pivovaru a jet radši na základnu na pivo.

Na základně se mi podaří přesvědčit kluky pardubický, od zastoupení nového Indiana, aby mi půjčili na projížďku nového SCOUTa. Prohnal jsem mu perka na několika kilometrech přilehlé silnice 34 a byla to paráda. Ta motorka nejen že parádně vypadá, ona i výborně jezdí, zatáčí a brzdí.

Večer proběhl v duchu hlasitých rozhovorů z očí do očí, na jejichž pozadí se odehrávaly bujaré tance doprovázené hudbou. A neděle v duchu loučení a odjezdů.

Polská část naší mini skupiny vyrazila po ose zpět do Velké Země a já s bráchou na svých 220 km na Šumavu.

Za víkend jsme najeli cca 600 km a myslím, že díky tomu jsme si letošní AIW užili, jak se patří.

Krátké video z akce najdete ZDE na YouTube.com.

Jarda